Jób 12

¹Odpověděv pak Job, řekl:

²V pravdě, že jste vy lidé, a že s vámi umře moudrost.

³I jáť mám srdce jako vy, aniž jsem zpozdilejší než vy, anobrž při komž toho není?

⁴Za posměch příteli svému jsem, kteréhož, když volá, vyslýchá Bůh; v posměchuť jest spravedlivý a upřímý.

⁵Pochodně zavržená jest (podlé smýšlení člověka pokoje užívajícího) ten, kterýž jest blízký pádu.

⁶Pokojné a bezpečné příbytky mají loupežníci ti, kteříž popouzejí Boha silného, jimž on uvodí dobré věci v ruku jejich.

⁷Ano zeptej se třebas hovad, a naučí tě, aneb ptactva nebeského, a oznámí tobě.

⁸Aneb rozmluv s zemí, a poučí tě, ano i ryby mořské vypravovati budou tobě.

⁹Kdo nezná ze všeho toho, že ruka Hospodinova to učinila?

¹⁰V jehož ruce jest duše všelikého živočicha, a duch každého těla lidského.

¹¹Zdaliž ucho slov rozeznávati nebude, tak jako dásně pokrmu okoušejí?

¹²Při starcích jest moudrost, a při dlouhověkých rozumnost.

¹³Nadto pak u Boha moudrost a síla, jehoť jest rada a rozumnost.

¹⁴Jestliže on boří, nemůže zase stavíno býti; zavírá-li člověka, nemůže býti otevříno.

¹⁵Hle, tak zastavuje vody, až i vysychají, a tak je vypouští, že podvracejí zemi.

¹⁶U něho jest síla a bytnost, jeho jest ten, kterýž bloudí, i kterýž v blud uvodí.

¹⁷On uvodí rádce v nemoudrost, a z soudců blázny činí.

¹⁸Svazek králů rozvazuje, a pasem přepasuje bedra jejich.

¹⁹On uvodí knížata v nemoudrost, a mocné vyvrací.

²⁰On odjímá řeč výmluvným, a soud starcům béře.

²¹On vylévá potupu na urozené, a sílu mocných zemdlívá.

²²On zjevuje hluboké věci z temností, a vyvodí na světlo stín smrti.

²³On rozmnožuje národy i hubí je, rozšiřuje národy i zavodí je.

²⁴On odjímá srdce předním z lidu země, a v blud je uvodí na poušti bezcestné,

²⁵Aby šámali ve tmě bez světla. Summou, činí, aby bloudili jako opilý.